Jsou-li dnes nějací vlajkonoši death metalu, pak mezi nimi docela určitě (a stále ještě) figurují NILE. Navzdory všem spekulacím ohledně obehrané písničky egyptské, která dozajista rozvířila, víří a vířit bude nejednu diskuzi nad posledními alby skupiny, to aktuální nevyjímaje. Tohle jsou totiž NILE, parta tvrdohlavých chlapíků, kteří zkrátka nemohou jinak, než jak jim sarkofágy narostly. Respektive není ani zřejmé, proč by to vůbec dělali, když ten nejdůležitější argument, tedy jejich nahrávky, hovoří jasnou řečí. Noblesně death metalovou, razantním způsobem uzemňující a navracející do příslušně uctivých sfér, jež prostupuje napříč celou diskografií tohoto dozajista výjimečného tělesa smrtícího metalu.

Album „Those Whom The Gods Detest“ tedy nevyjímaje, připomeňme si ještě jednou, a zkusme si zároveň říct, že na takovém závěru skutečně není nic nelogického. Jedinečný způsob pojetí death metalové matérie, nerozlučně spjatý se staroegyptskou tématikou, totiž ani nemůže nemít své kouzlo, a přesně na tom NILE (v tomhle směru převelice šikovní) vydělávají už pošesté za sebou. Z jejich dunivých riffů fouká pouštní vítr, po němž vám mezi zuby zaskřípe písek, z jejich kouzelných melodií doslova dýchá atmosféra časů před naším letopočtem a z jejich vokálních projevů čiší mrazivý chlad hlubokého podzemí severoafrických katakomb. K tomu si přidejme zvukově výstižná intra jak ze skutečných dob faraónů a mumií, po nichž je nasnadě, že tohle mnoho jiných death metalových kusů nedokáže, ani kdyby si do spodního prádla nadělalo.

Aktuální invenční náladu dnes již klasiků stylu poznamenal větší než obvyklý přísun melodií (vrcholící v až nezvykle zpěvném refrénu titulní věci), ale to rozhodně není nic, co by měnilo zažitý statut a kvality kapely. Naopak, současné zvukové dobarvení podle mne ještě více zdůrazňuje přirozeného ducha NILE, uvyklého věnovat se i těm nejmenším „scénickým“ detailům (například navýsost zvučné okamžiky v „Hittite Dung Incantation“, „Utterances Of The Crawling Dead“ nebo „Permitting The Noble…“). Na druhé straně pak samozřejmě zůstává všudypřítomná tvrdost až za hrob(ku), jíž zřejmě nejlépe prezentuje dunivý úvod v podobě „Kafir!“, děsivá „4th Arra Of Dagon“ (sugestivní opakování názvu skladby je vskutku ochromující) anebo ďábelsky odsýpající „Kem Khefa Kheshef“.

Scéna jako vystřižená z legendárních „Dobyvatelů ztracené archy“, mihnoucí se před očima pozorného posluchače, ostatně celému „Those Whom The Gods Detest“ dodává reálně lákavé rozměry, typické i pro alba předešlá. Jen místo sympatického filmového archeologa a jeho ansámblu, kteří jsou za úsvitu přistiženi nacisty, kterak nalézají ztracenou archu, si v ní představte NILE a jejich bedňáky, jak v podvečerním šeru umírajících slunečních paprsků tlačí do kopce kdesi v okolí Údolí králů aparaturu, jak ji tam posléze rozkládají a sotvaže se setmí, začnou se svojí nezaměnitelnou produkcí. To vám řeknu, to by tedy byl koncert!